Lexikon ohrožených druhů strašidel, Vítězslava Klimtová

Člověk počátku třetího tisíciletí se jaksi stydí přiznat k víře ve víly, skřítky a čarodějnice a připadal by si jako blázen, kdyby ho oslovil třeba strom, přestože naši předkové po tisíce let běžně komunikovali s rostlinami, zvířaty a všemožnými viditelnými i ne viditelnými bytostmi. Ještě naši dědové věděli o skřítcích a vílách své. Minulé století naučilo lidi věřit jen tomu, co se dá vypočítat, na co si člověk může sáhnout a pokud možno to i zužitkovat. Vědeckotechnická revoluce z nás zkrátka udělala exaktní lidi. Ovšem ne všechno v našem životě je možno exaktně poznat a vědecky uchopit. Tato racionalita je jen zdánlivá a je člověku zrovna tak škodlivá, jako znečištěná voda, nedýchatelný vzduch či zamořená příroda. Jestliže dopustíme, abychom na této planetě zůstali osamoceni, bez skřítků, víl a vodníků, jestliže se o ně nepostaráme a ponecháme je jejich osudu, zavládne na Zemi definitivně období pustého rozumu.
Aniž člověk tuší proč, stále více se pídí po starých a krásných věcech, vytvořených řemeslníky a umělci v dobách našich dědečků a pradědečků. Na první pohled by se zdálo, že tak činí (ve snaze investovat do nich kapitál) jen pro jejich cenu. Zčásti je to jistě pravda, ale skutečná příčina spočívá v tom, že se každý snaží získat s věcí i její minulost, esenci života jejího tvůrce i životů jejích bývalých majitelů, jejich ducha, smích, slzy, příběh, a tak obohatit svůj vlastní život. V neposlední řadě může člověk získat i své vlastní strašidlo (např. Dopisníčka tichého při koupi starého foliantu, nebo Skřítka hospodáříčka, jestliže se podaří koupit starý dům, ve kterém hnízdí). Takže, aniž to reflektujeme rozumem, podvědomě toužíme po útěšné společnosti strašidel a třeba i po drobných rošťárnách a zlomyslnostech, které nám provádějí.
A tato kniha nabízí jejich úsměvná vyobrazení i popis jejich aktivit.