Kurupira zlověstné tajemství

Démonická stolová hora v srdci amazonských pralesů. Na hranicích mezi Brazílií a Venezuelou se uprostřed pralesa tyčí stovky metrů vysoká, nepřístupná stolová hora. Místní indiáni z ní mají panickou hrůzu a jsou přesvědčeni, že na ní sídlí nejvyšší démon pralesa. Právě sem mířila výprava profesora Challengera v románu A. C. Doylea Ztracený svět, zde se setkala s dávno vymřelými živočichy. Ale jak je tomu doopravdy? Proč se indiáni této hoře obloukem vyhýbají? Co viděli zlatokopové a hledači drahokamů, kterým se podařilo proniknout až k ní? A co spatřil při své výpravě ke Kurupiře sám autor? Proč brazilská vláda v poslední době na žádost Američanů celou oblast neprodyšně uzavřela, a to i pro vědce?

Noční ticho prořízne klokotavý chrčivý řev přicházející shora. Napřed se ozve jen krátce, pak se však vrátí znovu v dlouhých, nepravidelně členěných kaskádách, začínajících dunivým hřměním a přecházejících ve zlobné bublavé mručení. Nikdy jsem něco takového neslyšel. Tma je v té chvíli neproniknutelná a okraj plošiny je v ní beznadějně utopen. Stále se vracející řev však dokazuje, že na mesetě je život. Že tam musí žít něco velkého a neznámého. A pokud se to tam v posledních stamilionech let nemohlo dostat zdola, muselo se to tam po celou tu dobu vyvíjet nezávisle na okolním světě. Mrazí mě při té představě.
Pak se mraky roztrhají a vyjde měsíc. Postříbřená skalní stěna dostane pohádkový nádech. Jako by neměla konce, jako by kdesi tam nahoře její strmé srázy splývaly s temnou oblohou. Jako by byla mostem, který od věků spojuje Zemi s hvězdami, mostem, na nějž není souzeno vkročit žádnému člověku.